Letošní Hronovské orlíkovské přeháňky byly výjimečné. Zaprvé: slavily již své „kulaté“ desáté narozeniny, zadruhé: konaly se v netradičním, srpnovém, termínu a zatřetí: současně s HOP se létala vložená soutěž pro „plasťáky“ (laminátové větroně bez omezení výkonů) s názvem Pohár Petra Fialy.
Letiště ve Velkém Poříčí má svůj Genius loci
HOP jsou nejen plachtařské závody historických větroňů, povětšině Orlíků, ale také, a pro někoho především, přátelským setkáním s kamarády a milovníky starých větroňů, jež vstaly z mrtvých díky píli, houževnatosti a lásce svých majitelů. To ovšem o pilotech neplatí, a tak ve startovní listině naleznete „náctileté“ plachtaře či plachtařky, kteří získávají první závodní zkušenosti, i „sátileté“, bývalé reprezentanty se sbírkami medailí a desítkami tisíc nalétaných kilometrů, ale duchem stále mladí, svěží a po úspěších toužící. Kapacita letiště ve Velkém Poříčí umožňuje bezproblémový provoz asi třiceti větroňů a proto organizátoři počet závodících letadel limitují právě tímto číslem. Důsledkem tohoto omezení je po léta téměř neměnící se startovní pole. Závody tím získaly příjemnou rodinnou atmosféru, kdy se všichni navzájem znají z dřívějších ročníků.
Několik vynikajících termických dní na jaře dávalo příslib plachtařsky skvělého roku, ale po téměř celé následující léto bylo výborného termického počasí poskrovnu. Vzpomínka na deštivé počasí, které pokazilo loňské Přeháňky, nebo které provázelo letošní slet POTK v Mikulovicích, bylo strašákem pro mě i mnohé ostatní. Dokonce tak velkým strašákem, že pořadatel na webových stránkách avizoval změnu názvu soutěže, vypuštěním slova „přeháňky“. Naštěstí k tomu nenašel odvahu, čas nebo inspiraci a tradiční název zůstal nezměněn.
Také logo akce, které bylo připraveno pro minulý ročník, se mimo data konání nezměnilo a pravděpodobně zůstane stejné i pro ročníky příští. Členové hronovského aeroklubu připravují závody vždy s velkou pečlivostí a pokaždé nám hostům připraví nějakou příjemnou novinku. V minulých letech to bylo vybudování luxusní umývárny s toaletami, rozšíření přístřešku před klubovnou nebo letos - bazén s vodou vyhřívanou slunečním kolektorem a wifi konektivitu až do kempu. Také je třeba zmínit, že kantýna změnila po několika letech obsluhu, ale i po odchodu sympatických děvčat zůstaly služby, pro nás konzumenty, na vysoké úrovni.
Pro mne je účast na HOP vždy plachtařským svátkem a v letošním roce i vyvrcholením mé letecké sezony, protože mne čtyři dny po skončení Přeháňek ještě čekala „civilní“ dovolená na pláži ve Španělsku a po návratu domů v polovině září je již prakticky po sezoně. Loňskou dovolenou, kterou jsem si šetřil na HOP v květnovém termínu, se mi podařilo přesunout na srpen, a práci za třicet pracovních dní, po které jsem hodlal nebýt v zaměstnání, jsem si musel v podstatě předem napracovat. Převlek klubového Orlíka jsem proto musel pečlivě naplánovat, abych se strefil do počasí, možností vlekaře a svých pracovních povinností. Podařilo se to nakonec ve čtvrtek, a tak jsem v pátek, kdy mnozí již mířili se svými transportními vozy do dějiště konání, mohl v zaměstnání dokončit rozdělanou práci a uklidit si stůl. Sobotní první briefing jsem stihl se zpožděním způsobeným objížďkou z Nového Města do Náchoda. Přišel jsem tak o zahájení a losování pořadí na gridu, ale naopak jsem byl potěšen ubytováním v karavanu, kde jsem měl se svým servisním týmem (manželka) veškeré potřebné pohodlí.
Vlastní soutěžní lety začaly v neděli úlohou Racing task 132 km: přes Rokytnici v OH, Adršpach a Nový Hrádek. Zpočátku dobré počasí zakryla vysoká oblačnost, která utlumila konvekci a tak většina závodníků skončila na polích, nebo jako já, přistála na letišti bez obletu všech bodů. Jediným hrdinou se stal Milan Svoboda, kterému se podařilo trať oblétnout. Jako „odměnu“ za první místo obdržel od bodovacího programu hubených 14 bodů.
V pondělí ráno je jasné, že se tento den nepoletí. Je zamračeno a blíží se fronta. Manželka se dohodla se Svobodovými a vyrážíme společně do nedalekých Bludných skal v Polsku. Procházka trvá něco přes hodinu, přitom se prodíráme skalními rozsedlinami, z nichž některé jsou tak úzké, že silnější lidé musí mít velký problém se jimi procpat. Zážitek je to skvělý a všem náštěvu skal vřele doporučuji. Cestou zpět se stavujeme v Kudowa Zdrój na pozdní oběd a dáváme si smaženého pstruha – skvělé zakončení neletového dne. Na letiště se vracíme v době, když běží závěrečné titulky promítaného filmu Vítězná křídla.
Na výletu se Svobodovými v Bludných skalách
V úterý ráno se probouzíme do mlhy. Na briefingu se rozdávají tratě AAT na 2 hodiny: Jilemnice, Nový Hrádek, Dvůr Králové s minimem 95 km. Po otevření startovního okna vyrážím severní cestou směrem na Žacléř, kde je více oblačnosti. Svého Orlíka otáčím na severovýchodním úbočí Černé hory a vracím se po jižnější stopě směrem na Hronov, potom „v čisté“ na Náchod a prudce zahýbám doleva nad Peklo u Náchoda, kde se objevuje kumul a pod ním větroň. Po natočení letím na Josefovské letiště, kde je vidět chmurka, tam dotáčím do 1750 metrů QNH a vydávám se na poslední otočku ke Dvoru Králové a tam v nevýrazném stoupání přitáčím na dokluz. „Závratná rychlost“ 44,2 km/h a 129 km mi zajišťuje vítězství a posouvá mne na společné první místo s Milanem Svobodou. Třetí místo zaujímá nebojácná domácí „cácora“ Káďa Teichmannová.
Těsně po otočení Černé hory na dokluzu domů
Ve středu je na programu Racing task 150 km: Žalý, Adršpach, Černá hora. Minimum oblačnosti a nízké základny se stávají mnohým osudné. Já nemám problémy k první otočce ani k druhé. Až při otáčení Adršpachu si říkám, že letět zpět na Černou horu je bláznovství – mraky skoro nikde, a když, tak základny mají jen nízko – ale letím. Můj plán spočívá v letu k otočnému bodu ze závětří, kam směřují případné kumuly, které se tvoří nad kopcem s otočným bodem. Taktika vychází a po otočení mi stačí jediný stoupák na dokluz domů. Ten se už naskytl v čisté termice před Trutnovem, přitáčím 200 metrů a na optimální rychlosti kloužu do cíle. Druhé etapové vítězství mne vynáší na čelo tabulky o šest bodů před Milana Svobodu a 57 bodů před Káďu. Jak se později ukázalo, vysílač na Černé hoře se pro některé stal nedobytně vysokou metou.
Čtvrtek vypadá ze všech dnů nejlépe. Čeká nás AAT na 2 hodiny: Jelení Hora, Králický Sněžník s minimem 95 km. Cítím, že to bude „soudný den“, který rozhodne o pořadí. A také mám nepříjemný pocit, který si sice nechci připustit, ale je tu. Předpověď uvádí, brzké rozpouštění oblačnosti a proto na trať vyrážím ihned po otevření startu. Taktika říká, že první areu jen ťuknout a do další se zabořit podle aktuálního počasí. Když mi síjůčko oznámí první areu, letím ještě dál dopředu pod další mrak. Zdá se mi, že pár kilometrů navíc bude jen výhodou. Konečně otáčím a po Broumovských stěnách směr „Králičák“. Temná řada kumulů vlevo nad Sovími horami ve mne nebudí moc důvěru a tak se držím spíše kurzu. Nevábně vypadající rozpadlé kumuly po cestě nedávají očekávané stoupání, přesto půlmetry vynechávám a čekám na zázrak. Pak uvidím asi 400 m nad sebou žlutého Orlíka jak letí ke druhé otočce. Nechávám se strhnout a vyrážím hluboko pod ním s nadějí, že něco najde. Nenašel, ale areu otočil a míří zpět domů. Začínám se potit teplem v kabině, ale i hrůzou z ubývající výšky. Areu jsem dosáhl, ale výška 300 až 400 metrů nad nesklizenými malými políčky u Klodska mi zvyšuje tep. Cítím konec a snažím se do rádia nahlásit, že let ukončím v Polsku. Nikdo neodpovídá, jsem příliš nízko a daleko. Zamířím tedy dále k jihu nad malinkatý lesík mezi poli. Nula. Beru a točím a točím. Začínám se pomalounku zvedat. Vítr mne pomalu nese směrem domů. Popoletím po větru, ale opět se bořím stále níž a níž. To už je nějakých 250 metrů. Zase nula, půlmetr. Opět točím a točím. Můj klubový kolega Bohouš mi jednou řekl: „Toč a stoupání se dostaví“. A opravdu z půlmetru je metr a výškoměr se zvedá. Už mám 1250 m na QNH. Opět se přesouvám směrem domů a hlavně pod mraky. Nalétávám dvoumetr a udělám několik otoček, ale zase mne „přepadnou roupy“ a stoupání opouštím. „Přece tady musí být něco většího...“, říkám si v duchu. Opravdu, charakteristické zrychlení mne donutí „ohnout Orlíka přes koleno“. Pět metrů na variometru je odměnou. Až pod černou základnou oblaku počítám dokluz. Je to na 120-ti kilometrovou rychlost. Nasazuji domů a cílovou pásku protínám 8 minut po časovém limitu. Osmé místo v disciplíně a 78 bodů ztráta na dnes prvního Hanse-Jürgena Krause mne ponechá na celkově prvním místě o jediný bod před Hans-Jürgenem a 38 bodů před Káďou. Uf, to byl teda den!
Ještě 900 m vysoko nad políčky u polského Klodska. Krize přijde za nedlouho
Pátek je opět neletový a s manželkou vyrážíme se Svobodovými na trhy do Kudowa Zdrój. První přechod frontální bouřky přečkáváme na tržnici, kde do střech z vlnitého plechu bičuje s neuvěřitelným rachotem průtrž mračen. Na letiště se vracíme přes Běloves. U pramene Idy si plním lahvičku pití do letadla. „Zítra poletím na Idu“, říkám si, „a vezmu si tričko s nápisem Aircomat“, to je moje strategie na vítězství.
Sobota je poslední den soutěže. Očekáváme tedy nějakou trať „kolem komína“, aby všichni stihli večerní hangár párty. Tonda nás nezklame a vydává Racing task 94 km: Adršpach, Szczytna, Adršpach. Počasí ale nevypadá vábně. Fouká poměrně silný vítr od jihozápadu, místo oblačnosti jen vatičky s turbulentním stoupáním do jednoho metru a výšky maximálně 900 metrů nad zemí. Po startu se snažím s ostatními udržet ve vzduchu. Jde to velmi obtížně. Natočíte, vítr vás odfoukne, vrátíte se a jste zase dole. To se několikrát opakuje, Tohle přece musí odpískat. To není počasí pro lítání natož pro Oldtimery. Pro jistotu ale protínám odletový kruh a zkouším letět proti větru směrem na první otočku. Vtom vidím, že někdo letí přede mnou. Zase vítězí instinkt chrta – vydávám se dopředu a nevěřím, že vůbec někam doletím. Nad otočkou vidím hledat stoupání Milana s Phoebusem. To mi dodává morální síly a letím také otočit. „Aspoň budou nějaké kilometry“, říkám si v duchu. Letím systém „Suchánek“ podle orografie – nekoukám nahoru, ale na zem, kde by se to mohlo tvořit. Nad Adršpachem nalézám stoupaní, vytáčím a mířím na Szczytnou. Hejšovina dává a tak se odvažuji do lesů a luk v podhůří Orlických hor na polské straně. Otáčka, a zpět po stejné stopě. Tentokrát kloužu po hřebeni Broumovských skal, ale až za úrovní Police nad Metují nalézám dvoumetr. Dotáčím a vydávám se na poslední otočku v Adršpachu. Poslední stoupák a proti větru domů na optimální rychlosti. Pásku protínám v necelých 200 metrech, malý okruh a přistání. Zdá se, že jsem první, kdo to dnes ulétl. Zvědové a příznivci mi již oznamují, že Hans to dnes neuletěl. Vypadá to, že jsem již potřetí zvítězil v Hronovských orlíkovských přeháňkách a domů si povezu putovní pohár. První gratulaci přijímám od Hanse-Jürgena Krause, svého syna Ondřeje a pak dalších pilotů. Prožívám skvělý pocit vítěze, ale i sdílenou radost fanoušků.
Letošní ročník HOP byl opravdu boj nervů a výdrže. Favorité jako např. Milan Svoboda, Hans-Jürgen Krause, či Michal Janda potvrdili, že umí létat skvěle, i když každý udělal nějakou tu chybku. Příjemným překvapením je Klára Teichmannová či Monika Jirásková, které se teprve začínají soutěžně otrkávat. Když jsem holky před zahájením soutěže pošťouchl, řekla mi Klára: „Budete koukat na naše ocasy“. V té chvíli jsem se musel držet, abych neodpověděl stejnou, ale jinak dvojsmyslnou větou. Skutečnost ovšem ukázala, že měla pravdu. Pět odlétaných disciplín z osmi možných je skvělý výsledek, který může těšit jak organizátory, tak závodníky.
O naše žaludky se staraly naše manželky
Hodnotím-li HOP po organizační stránce, musím dát jedničku a poděkovat všem organizátorům, zejména řediteli soutěže Petru Jiráskovi, hlavnímu rozhodčímu a „task setteru“ Tondovi Teichmannovi, meteorologu Mirku Plecháčovi, vlekařům a celé letištní směně, která každý letový den organizovala letadla na grid a zabezpečovala naše vzlety. Zvláštní obdiv mám k Josefu Plecháčovi, který každý den rovnal letadla do hangáru. Nelze opomenout ani naše chytřejší, pracovitější a lepší polovičky (pro méně chápavé muže: mám na mysli naše ženy, manželky, milenky aj.), které nás podporují a umožňují provozovat náš sport a zábavu. Na letišti ve Velkém Poříčí je prostě výborné prostředí, skvělá parta a rádi se sem budeme vracet i v příštích letech.
Díky přátelé!
Hlavní rozhodčí Tonda Teichmann s ředitelem soutěže Petrem Jiráskem při plánování tratí
Záznam z mé poslední – upachtěné – disciplíny. Výšky, nad převážně zalesněným terénem, nebylo příliš…
Vyhlášení vítězů proběhlo v sobotu pozdě večer. Vlevo je druhý Hans-Jürgen Krause, moje maličkost ve vítězném modrém triku s logem „Aircombat“, a třetí Klára Teichmannová.
Příprava pochutin na večerní „Hangár-párty“
