Dalšího vynikajícího sportovního úspěchu dosáhl ing. Miroslav Sklenář z Aeroklubu Žamberk, když se mu v neděli 24.10.2004 podařil pokus o získání diamantu. Při svém letu dosáhl výšky 7 440m ve větroni.
Cílem tohoto sportovního výkonu je dosáhnout převýšení 5000 m pouze za pomoci vhodných povětrnostních podmínek.
Je to rozdíl mezi počáteční výškou, dosaženou zpravidla vlekem za motorovým letounem a nejvyšší výškou, kterou se pilotovi větroně podařilo v daném letu dosáhnout.
Nechal jsem se vyvléci do výšky 1530 metrů nad mořem. Po odpojení od vlečné jsem dosáhl výšky 7440 metrů nad mořem. Takže převýšení bylo 5910 metrů.
Zde využíváme vlnového proudění vzduchu, které vzniká často v závětří horských masivů. Tato meteorologická situace se u nás vyskytuje hlavně na podzim při rovnoměrném jihozápadním proudění v závětří Jeseníků. Vzduch se rozvlní a pilot využívá jednotlivých vln k vystoupání, podobně jako surfaři dokáží jezdit na vlnách moře. Rozdíl je jen v tom, že jim bývá tepleji.
Teplota s výškou ubývá. Teploměr na palubě mého Diskusu má rozsah do mínus 20° Celsia a ukazoval mi bílou část stupnice daleko za hranicí minus dvaceti. Odhaduji, že ve výšce 7000m byla teplota asi - 30° C. S tím jsem ale předem počítal a řádně se oblékl. Hlavním problémem je prochladnutí nohou, které jsem řešil 3 vrstvami spodního prádla, zimní obuví, lyžařskou bundou a kalhotami s goratexevou vložkou.
Ono toho vzduchu už v takové výšce moc není. Od výšky 4500 metrů jsem musel používat kyslíkový přístroj.
Nevím, co myslíš pod pojmem dramatický. Aerovlek probíhal z letiště v Mikulovice u Jeseníka směrem před horu Keprník. Něž jsme dosáhli výšky vypnutí, museli jsme prolétnout silnou turbulencí třech závětrných rotorů. Tam to s letadlem pořádně lomcuje. V průběhu aerovleku jsem se plně koncentroval pouze na řízení větroně a opakované dotahování upínacích pásů. Turbulence v rotorech se nedá srovnat s žádnou jinou, kterou známe z běžného létání. Po vypnutí před prvním rotorem a navázání do první vlny bylo již stoupání klidné. Zásobu kyslíku jsem měl na půl hodiny, tak jsem s ním musel šetřit. Dramatické bylo pouze to, že jsem si bombu umístil za sebe a neviděl na tlakoměr dýchače. Skutečnou zásobu kyslíku jsem tedy jen odhadoval. Po jejím předčasném vyčerpání by mohla nastat ztráta vědomí, to by byla velmi nebezpečná situace.
V první vlně jsem nastoupal do 4400m, po přeskoku do druhé vlny jsem nastoupal do 5500m kde stoupání zesláblo až k 0,2m/sec. Říkal jsem si že zlatou výšku už mám, (převýšení 3000m pozn. red.) diamant bude příště. Potom se mi však podařilo nalézt další stoupání až do 7400m, kde jsem se sám rozhodl stoupání přerušit s ohledem na zásobu kyslíku. Pocit to byl skvělý, obloha na jih od Jeseníků byla pokryta souvislou oblačností a připadal jsem si na pravidelném letu linkou ČSA v kabině Boeingu 737, pouze servis letušek chyběl... Směrem na západ jsem viděl masiv Orlických hor, Suchého vrchu, Kralického Sněžníku a vše bylo neskutečně zmenšené. Při klesání jsem ještě vykonal menší plachtařský přelet směrem na Krnov s přistáním zpět v Jeseníku. Celý let trval 4 hod a 32 min a patří k mým nezapomenutelným zážitkům.
Ilustrační foto: Charlie a Jan Borůvka (www.gliding.cz)
